Sami, nebo spolu?
Někdy můžeme slyšet průpovídky a moudra, že než začneme měnit společnost, musíme nejdřív každý změnit sám sebe; že každý musí začít u sebe, a teprve až každý bude svobodný, můžeme se bavit o svobodné společnosti. Zkrátka, že až budeme všichni dokonalí a bez chyb, pak můžeme vlastně něco chtít od okolního světa.
Jenže problém je v tom, že i když se budeme snažit sebevíc, okolní svět nám diktuje podmínky a určuje hranice našich možností. K čemu je třeba třídění odpadu, když žijeme ve světě, který ho produkuje nezměrné množství a my si nic pořádně nepořídíme, aniž bychom se na tom coby konzumenti nepodíleli, nemluvě o tom, jak často se tříděný odpad zase pěkně promísí v nějaké té spalovně, která je závislá na přísunu spalitelných surovin.
Takové myšlení, tedy nekritický důraz na prioritu sebezdokonalení, je vskutku extrémní a společnost jen dále atomizuje a činí bezbrannou vůči rozmarům koncentrované ekonomické a politické moci.
Pokud chceme něčeho skutečně dosáhnout, pak spolu musíme mluvit, organizovat se a v konkrétních bojích si uvědomit svou kolektivní sílu. Nic nám nebrání v tom, abychom přitom sami sebe posouvali dál. Naopak vytvářením zdravých komunit a díky existenci autonomních prostor můžeme jako lidé růst společně s ostatními a nacházet místa, kde můžeme být skutečně sami sebou.
Síla jednotlivce může být sice neuvěřitelná, ale rozhodně se ani zdaleka nevyrovná síle kolektivu, který ví, co chce, kde jsou si všichni rovni a při společné práci nikdo nepošlapává jejich důstojnost.
Související odkazy:
- Emoční první pomoc (O traumatizujících následcích policejního (a dalšího) násilí a o tom, jak jej vstřebat)
- Jak vytvořit afinitní skupinu (Všechno, co jste chtěli vědět o afinitní skupině…)
- Tribus Bratislava (Sdružení černých pasažérů bratislavské městské hromadné dopravy)