Sami za sebe
S tím také souvisí přesvědčení anarchistů a anarchistek o tom, že tu nejsou od toho, aby někoho osvobozovali. Jak říkalo jedno ze starých anarchistických hesel:
Osvobození pracujících musí být dílem samotných pracujících.
Nebo také:
Neosvobozuj mě, osvobodím se sám.
To, že bojujeme vždy sami za sebe, se nazývá politikou první osoby. Jde o to, že emancipační boje vedeme hlavně sami za sebe a v tomto boji se organizujeme společně s ostatními, jelikož nejde o individuální boj, ale prosazení kolektivních zájmů.
V tom byl také velký rozdíl mezi anarchismem a autoritářskými proudy v dělnickém hnutí (které nám kdysi vybojovalo kratší pracovní dobu nebo zákaz dětské práce). Vznikající dělnické strany vytvořily nové elity ve svém vedení, které paternalisticky přistupovaly k ostatním členům strany i k ostatním pracujícím. Byly to právě ony, kdo nejlépe věděl, co je pro ty druhé nejlepší. A tím prvním nejlepším byla zpravidla likvidace opozice, která s takovým přístupem nesouhlasila. A posléze buď kompromis s kapitálem, z kterého těžilo vedení těchto stran, nebo rovnou převzetí moci a její upevnění úzkým okruhem stranického aparátu.
S ostatními, s nimiž se přímo neorganizujeme, můžeme ale být ve spojení právě skrze solidární praxi.
To, že bojujeme sami za sebe, neznamená, že rezignujeme na osud ostatních, protože dokud nejsou všichni svobodní, není svobodný nikdo.
Svou propagací principů svobody samosprávy otvíráme vrátka, jimiž může každý vejít a s těmito principy se seznámit. Tím, že se organizujeme a podílíme se na různých autonomních projektech, zase přinášíme inspiraci praxí a otvíráme prostory, do nichž je možné vstoupit a podle vlastního uvážení se zapojit.
Související odkazy:
- A3: Naučme se stávkovat (Stávka může být efektivní zbraní v boji za zájmy pracujících, kteří by se neměli bát ji častěji využívat)
- GotaGoGama (Reflexe okupačního hnutí během nepokojů na Srí Lance - 2022)