Být sami sebou
Aby mohl být člověk svobodnou bytostí, musí být nejprve sám sebou. Aby mohl být sám sebou, musí mít podmínky, aby poznal, jaký skutečně je. A nejen to, nesmí se bát být sám sebou, vyjevit se takový ostatním.
Co nás brzdí?
Předně jsou to programy, které jsou nám do hlav vkládány již v dětství a jichž se v dospělosti jen těžko zbavujeme, někdy si je vůbec neuvědomujeme a v těch nejhorších případech na nich lpíme a dále je reprodukujeme, tzn. programujeme druhé, aby nemohli být sami sebou.
„Když nebudeš poslouchat, skončíš v polepšovně.“ „Když se nebudeš učit a později pracovat, když nebudeš poslouchat učitele a později nadřízené, špatně skončíš, nejspíš jako bezdomovec a vágus.“ „Když se budeš chovat, jak se chováš, nebudeme tě mít rádi.“ „Kluci nebrečí, všichni se ti budou smát.“ A tak dále a tak dále. Programování začíná v rodině a pokračuje ve škole. A pak jednoho dne zjistíte, že jste v zaměstnání, které vás nebaví, kde si na vás nadřízený hojí svoje mindráky, a že s tím nejste schopni nic udělat, protože i lidé kolem vás jsou podobně naprogramovaní. Zjistíte, že máte psychické problémy, různé bloky, nevysvětlitelné obavy a nefunkční vztahy.
Těchto programů je třeba se zbavit, abychom se stali svobodnými jedinci, abychom byli sami sebou. A je potřeba nenásilně pomáhat druhým, aby byli sami sebou. Je potřeba v tomto procesu osobního sebepoznání nacházet také sebepoznání kolektivní. Poznat to, že my jsme důstojnost.
Související odkazy:
- Za zdravé kolektivy (Recenze na knihu Deana Spadea „Vzájemná pomoc“)