Teorie trhlin
Můžeme mít nějakou představu o tom, jak bychom chtěli ideálně svrhnout kapitalistickou dominanci a přejít ke společenskému uspořádání bez nepřirozených autorit, avšak jakou cestou se budou věci ubírat, nevíme.
Naší trvalou snahou ale je vymaňovat se z kapitalistických vztahů, z rozličných forem nadvlády a dominance. To znamená jít jak proti kapitalismu, tak i za něj a vytvářet formy vztahů, spolunažívání a spolupráce, které jsou zcela mimo logiku peněz.
Takové prostory, geograficky skutečné nebo jen virtuální, můžeme označit coby autonomní zóny. Mohou mít různý charakter, buď trvalejší, nebo jen dočasný. Takovou zónou může být území spravované zapatistickými povstalci na jihu Mexika nebo samosprávnou organizací na severu Sýrie (Rojava). Mohou to být squaty, autonomní sociální centra, komunitní zahrady. Může jít o různé druhy kolektivů, ale také o jednorázové akce, které fungují na principech sdílení a bezpeněžních vztahů. Takovou dočasnou autonomní zónou může být i piknik s přáteli.
Každá taková zóna tvoří pomyslnou trhlinu či aspoň trhlinku v textuře kapitalismu. Aby takové trhliny mohly mít nějaký účinek a rozhlodaly zeď vystavěnou a udržovanou kapitálem a jeho nástroji uchování moci až do okamžiku jejího zhroucení, je nutné tyto trhliny podporovat v růstu, sbližovat a propojovat. Starat se o to, že když se režim svými ekonomickými či násilnými donucovacími nástroji pokusí nějakou trhlinu odstranit, aby na jiných místech vznikly dvě další.
A tím se opět vracíme k potřebě organizování se, propagace myšlenek svobody a samosprávy, solidarity a spolupráce mezi různými emancipačními hnutími, politiky předjímání a přímé akce.
Související odkazy:
- O revoluci s Johnem Hollowayem (Rozhovor s inspirativním filosofem)